Paintball 14. 8. 2010

 


Autor příspěvku: Daniel Ševčík


Už minulý rok 2009 jsme plánovali, že bychom zorganizovali klubový paintball, ale jaksi to neklaplo. Letos po neslaném nemastném jarním výsledku o organizaci (vždy se řeč nakonec stočila jinam a výsledný termín nikde) se iniciativy chopil Koblih a stanovil termín na 31. července. Po dvojím posunu termínu o další týden byl nakonec stanoven den D, hodina H na 14. srpna 2010, v 9:00. Akce se měla odehrát na hřišti Paintball Clubu Kobeřice, které se nachází mezi Oldřišovem a Arnoštovem kousek od cesty Opava - Služovice.  

Za náš klub se zůčastnili elitní bojovníci Smile a tvrdí chlapi (zásah do nechráněné části těla docela štípe, zanechá pěknou modřinu, občas dokonce odřeninu) - Koblih, Lopuch, Máro, Vrtulník a moje maličkost, tedy Brambo. Pro rozklíčovaní příslušných ksichtů mrkněte do sekce Členové a kontakty. Zbytek do počtu 18 hráčů byl doplněn příbuznými a kamarády hlavně Kobliha, např. jeho bratrem, mojí sestrou (což je vlastně také tvrdý chlap Very Happy znalý překvapivých obchvatů - Koblih potvrdí, útoků v první linii nebo boje na skoro kontaktní vzdálenost Smile, což jsem poznal pro změnu já na vlastní kůži).

Z hlediska časového rozvrhu panovala obava o dodržení času vyzvednutí cestou na akci ze strany Lopucha. Nezklamal, naštěstí to nebyla obvyklá akademická čtvrthodinka trvající nejméně 30 minut, ale pouhých 5 minut. Milan byl vzorně připraven. Na místě jsme byli v 8:45, ale čekalo se nakonec na Kobliha, což také nijak nepřekvapilo.

Proběhlo rozdělení týmů dle navlečení do mundůrů Bundeswehru a švýcarské armády. U nás to neproběhlo dle očekávání, tedy Koblih nebyl věrný "jejich", na rozdíl od Mára, který bojoval za Němce smiling smile spolu s Lopuchem (ten kvůli vyrovnanosti stavů týmů). Takže Koblih a Vrtulník byli Švýcaři, ke kterým jsem byl přidělen i já, oděn v pětadevadesátkách. Rafinovaně jsem se totiž doma (stejně jako ségra oblečená do domácích Bundeswehrů) připravil a narval kapsy na hrudi (a nejen na hrudi) doklady, šrajtoflí nebo papírovými kapesníčky. Později se ukázalo, že se jednalo o velmi prozíravé řešení. Možná by za úvahu do budoucna stála i polstrovaná balistická vestička, britské stojí pár stovek. Pak proběhl počáteční briefing, kde se probíralo používání zbraní, herní módy a potom jsme vyrazili na prohlídku hřiště.

Hřiště je bez budov, kromě 2 bunkrů na krajích a jedné dřevěné boudy uprostřed. Na hrací ploše je řada umělých překážek ze dřeva a barelů. Prostor prolíná řada zákopů, po dešti použitelných spíše jako umělé překážky. Levá část hřiště (míněno od prostoru pro převlékání a odpočinek) je přehledný plácek z oními barely, větší část pokrývá vysoká tráva, křoviny, nižší stromy a podobná vegetace. Pro lepší představu se podívejte do fotogalerie.

Hra probíhala ve dvou klasických modech, tedy teamdeathmatch (nejčastěji) a 2x dobývání pevnosti. Síly byly vyrovnané, takže vítězily i prohrávaly oba týmy v podobné (možná stejné) míře. Pevnost uhájily oba, v deathmatchi se to stále střídalo, jak osazenstvo Charkova za 2. světové války. Po každé bitvě se probíraly společné zážitky z litých bojů. Já zveřejním 2.

První je z klasického deathmatche, kdy naši (Švýcaři) postupovali ze vzdálenější části hřiště. Já si vždy z tohoto směru volil postup levou částí, protože ze začátku byla pěkná dřevěná zídka se dvěmi okny pro střelbu, kde byl člověk dobře krytý a dále postup probíhal ve vegetaci, která maskuje i tlumí střelbu. Po vyběhnutí za zídku proběhlo několik střeleckých soubojů, při nichž kolega eliminoval Máru, který se dostal až za nedaleké barely. Zdálo se mi, že je čistý vzduch, tak jsem se ve velmi snížené pozici (prostě nevystrkovat zbytečně kefu, ať člověk nefásne zbytečnou ťafku vystřelenou kuličkou) přesouval za ony blízké barely. Už jsem byl tak metr od nich a najednou se za nimi vyhoupla postava v bundeswehráckých maskáčích. Praštil jsem sebou bokem na zem a začal na ni od pasu pravačkou pálit. Snažil jsem se mířit někam na tělo, ale po 2 až 3 výstřelech pořád žádná reakce, že bych ji zasáhnul. Samozřejmě druhý bojovník střílel také až mě zasáhnul. V té chvíli dal také signál, že jsem ho zasáhnul i já. Když jsme přestali na sebe střílet, uvědomil jsem si, že to byla moje vlastní sestra, takže jsme spolu provedli litý bratrosestrovražedný boj. Po ohledání zásahů jsem zjistil, že mě zasáhla 2 x a to do polstrované kapsy a do břicha a já ji do nohy. Z toho vyplynulo, že i když jsem měl mušku, že bych netrefil vrata od stodoly ze 2 metrů, tak jsem se zároveň projevil jako zázračný čarostřelec Smile, protože zásah byl někam do spodní části nohy, která v té době měla být kryta barely. A to jsem mířil na tělo. Také bude něco na tom zvýšení hladiny adrenalinu v akci, kdy člověk ve vypjaté situaci myslí nejdříve na zneškodnění protivníka a až pak počítá zásahy. Pravděpodobně jsem měl signalizovat zásah dříve, ale nějak jsem si neuvědomil, že jsem byl zasažen, asi první byl do polstrování nebo setřička mačkala spoušť velmi rychle.

Druhá veselá (pro Vrtulníka již méně) příhoda se odehrála při dobývání pevnosti kdy jsem byl s Márou pod ní a kryl zespodu boční přístupy do ní. Byl jsem na pravé straně, která je ovšem kryta hustou vegetací, takže jsem stejně ze své pozice neměl šanci nikoho vidět. Takže jsem tiše dřepěl, zatímco Máro mohl střelbu opětovat a z patra se pálilo, jak u Verdunu. Očekával jsem, že protivník zvolí taktiku masového útoku na poslední chvíli, kdy skrytý bojovník ve vhodné pozici pod pevností bude pomyslným Alamem kosícím probíhající nepřátele k pravému vchodu pěkně z boku a zezadu, ale nic se nedělo. Najednou jsem z pravého prostoru před bunkrem uslyšel šramot, který se pomalu blížil. Připravil jsem se a zamíříl přibližným směrem a najednou se zepředu u sloupu, kde stál Máro objevil protivník. Tak jsem vypálil a pokud se nepletu, tak i 3 x zasáhnul (ne, že bych chtěl tolikrát, ale protivník stále postupoval vpřed a nějak nejevil známky zásahů). Byl to Vrtulník, který se chtěl mazaně dostat nekrytým prostorem pod bunkr a odtud nepozorovaně pokračovat ke vstupu do bunkru a vystřílet osazenstvo. Nastěstí se jednalo o jednotku o jednom muži. Milan posléze prohlásil, že mě ani neviděl.

Akce se podařila, i když slunce dávalo docela zabrat, tak naštěstí nebyla vedra, jako před pár týdny a také nám po dobu akce nepršelo. Největším problémem se ukázalo mlžení obličejových masek, což je krásně vidět i na několika fotkách mé maličkosti ve fotogalerii (kde dřepím a větrám masku, abych vůbec něco viděl, zatímco většina teamu postupuje vpřed zahynout hrdinnou smrtí Smile). Chtěl bych poděkovat zejména Koblihovi za iniciativu, díky které tato akce vůbec proběhla a organizátorům Paintball Clubu Kobeřice nejen za vytvoření fotek a videí z akce. Na některých záběrech jsou viditelné flíčky na objektivu (resp. na filtru před ním) způsobené s největší pravděpodobností odstříknutými kousky barvy z kuličky, dokládající urputnost probíhajících bojů.                  

Pro vstup do fotogalerie klikněte na fotečku.


galery

72scaleaircraft.com

Owl.cz

Profimodeller.com

Ukázky našich modelů

Příští briefingy

Počítadlo přístupů