Menu
Sponzoři stránek
P A I N T B A L L 1 4 . 8 . 2 0 1 0
Autor příspěvku: Daniel Ševčík
Už minulý rok 2009 jsme plánovali, že bychom zorganizovali klubový paintball, ale jaksi to neklaplo. Letos po neslaném nemastném jarním výsledku o organizaci (vždy se řeč nakonec stočila jinam a výsledný termín nikde) se iniciativy chopil Koblih a stanovil termín na 31. července. Po dvojím posunu termínu o další týden byl nakonec stanoven den D, hodina H na 14. srpna 2010, v 9:00. Akce se měla odehrát na hřišti Paintball Clubu Kobeřice, které se nachází mezi Oldřišovem a Arnoštovem kousek od cesty Opava - Služovice.
Za náš
klub se zůčastnili elitní bojovníci 
a tvrdí chlapi (zásah do
nechráněné části těla docela
štípe, zanechá pěknou modřinu, občas
dokonce odřeninu) - Koblih, Lopuch, Máro,
Vrtulník a moje
maličkost, tedy Brambo. Pro rozklíčovaní
příslušných ksichtů mrkněte do sekce Členové.
Zbytek do počtu 18 hráčů byl doplněn
příbuznými a kamarády hlavně Kobliha,
např. jeho bratrem, mojí sestrou (což je vlastně
také tvrdý chlap
znalý překvapivých obchvatů - Koblih
potvrdí, útoků v
první linii nebo boje na skoro
kontaktní vzdálenost 
,
což jsem poznal pro změnu já na vlastní kůži).
Z hlediska časového rozvrhu panovala obava o dodržení času vyzvednutí cestou na akci ze strany Lopucha. Nezklamal, naštěstí to nebyla obvyklá akademická čtvrthodinka trvající nejméně 30 minut, ale pouhých 5 minut. Milan byl vzorně připraven. Na místě jsme byli v 8:45, ale čekalo se nakonec na Kobliha, což také nijak nepřekvapilo.
Proběhlo
rozdělení týmů dle navlečení do
mundůrů
Bundeswehru a švýcarské
armády. U
nás to neproběhlo dle
očekávání,
tedy Koblih nebyl věrný "jejich", na
rozdíl od
Mára, který bojoval za Němce
spolu s Lopuchem (ten kvůli vyrovnanosti stavů týmů). Takže
Koblih a Vrtulník byli Švýcaři, ke
kterým
jsem byl přidělen i já, oděn v
pětadevadesátkách.
Rafinovaně jsem se totiž doma (stejně jako ségra
oblečená do
domácích Bundeswehrů) připravil a narval kapsy na
hrudi
(a nejen na hrudi) doklady, šrajtoflí nebo
papírovými kapesníčky. Později se
ukázalo,
že se jednalo o velmi prozíravé
řešení. Možná by za úvahu
do budoucna
stála i polstrovaná balistická
vestička,
britské stojí pár stovek. Pak proběhl
počáteční briefing, kde se probíralo
používání zbraní,
herní módy
a potom jsme vyrazili na prohlídku
hřiště.
Hřiště je bez budov, kromě 2 bunkrů na krajích a jedné dřevěné boudy uprostřed. Na hrací ploše je řada umělých překážek ze dřeva a barelů. Prostor prolíná řada zákopů, po dešti použitelných spíše jako umělé překážky. Levá část hřiště (míněno od prostoru pro převlékání a odpočinek) je přehledný plácek z oními barely, větší část pokrývá vysoká tráva, křoviny, nižší stromy a podobná vegetace. Pro lepší představu se podívejte do fotogalerie.
Hra probíhala ve dvou klasických modech, tedy teamdeathmatch (nejčastěji) a 2x dobývání pevnosti. Síly byly vyrovnané, takže vítězily i prohrávaly oba týmy v podobné (možná stejné) míře. Pevnost uhájily oba, v deathmatchi se to stále střídalo, jak osazenstvo Charkova za 2. světové války. Po každé bitvě se probíraly společné zážitky z litých bojů. Já zveřejním 2.
První
je z klasického deathmatche, kdy naši
(Švýcaři) postupovali
ze vzdálenější
části hřiště.
Já si vždy z tohoto směru volil postup levou
částí, protože ze začátku byla
pěkná
dřevěná zídka se dvěmi okny pro střelbu, kde byl
člověk
dobře krytý a dále postup
probíhal ve
vegetaci, která maskuje i tlumí střelbu. Po
vyběhnutí za zídku proběhlo několik
střeleckých
soubojů, při nichž kolega eliminoval Máru, který
se
dostal až za nedaleké barely. Zdálo se mi, že je
čistý vzduch, tak jsem se ve velmi
snížené pozici
(prostě nevystrkovat zbytečně kefu, ať člověk nefásne
zbytečnou ťafku vystřelenou kuličkou) přesouval za ony
blízké barely. Už jsem byl tak metr od nich a
najednou se
za nimi vyhoupla postava v bundeswehráckých
maskáčích. Praštil jsem sebou bokem na
zem a začal
na ni od pasu pravačkou pálit. Snažil jsem se
mířit někam
na tělo, ale po 2 až 3 výstřelech pořád
žádná reakce, že bych ji zasáhnul.
Samozřejmě
druhý bojovník střílel také
až mě
zasáhnul. V té chvíli dal
také
signál, že jsem ho zasáhnul i já. Když
jsme
přestali na sebe střílet, uvědomil jsem si, že to byla moje
vlastní sestra, takže jsme spolu provedli litý
bratrosestrovražedný boj. Po ohledání
zásahů jsem zjistil, že mě zasáhla 2 x a to do
polstrované kapsy a do břicha a já ji do nohy. Z
toho
vyplynulo, že i když jsem měl mušku, že bych netrefil vrata
od
stodoly ze 2 metrů, tak jsem se zároveň projevil jako
zázračný čarostřelec ,
protože zásah byl někam do spodní
části nohy,
která v té době měla být kryta barely.
A to jsem
mířil na tělo. Také bude něco na tom
zvýšení hladiny adrenalinu v akci, kdy
člověk ve
vypjaté situaci myslí nejdříve na
zneškodnění protivníka a až pak
počítá zásahy. Pravděpodobně jsem měl
signalizovat
zásah dříve, ale nějak jsem si neuvědomil, že
jsem byl
zasažen, asi první byl do polstrování
nebo setřička mačkala spoušť velmi rychle.
Druhá veselá (pro Vrtulníka již méně) příhoda se odehrála při dobývání pevnosti kdy jsem byl s Márou pod ní a kryl zespodu boční přístupy do ní. Byl jsem na pravé straně, která je ovšem kryta hustou vegetací, takže jsem stejně ze své pozice neměl šanci nikoho vidět. Takže jsem tiše dřepěl, zatímco Máro mohl střelbu opětovat a z patra se pálilo, jak u Verdunu. Očekával jsem, že protivník zvolí taktiku masového útoku na poslední chvíli, kdy skrytý bojovník ve vhodné pozici pod pevností bude pomyslným Alamem kosícím probíhající nepřátele k pravému vchodu pěkně z boku a zezadu, ale nic se nedělo. Najednou jsem z pravého prostoru před bunkrem uslyšel šramot, který se pomalu blížil. Připravil jsem se a zamíříl přibližným směrem a najednou se zepředu u sloupu, kde stál Máro objevil protivník. Tak jsem vypálil a pokud se nepletu, tak i 3 x zasáhnul (ne, že bych chtěl tolikrát, ale protivník stále postupoval vpřed a nějak nejevil známky zásahů). Byl to Vrtulník, který se chtěl mazaně dostat nekrytým prostorem pod bunkr a odtud nepozorovaně pokračovat ke vstupu do bunkru a vystřílet osazenstvo. Nastěstí se jednalo o jednotku o jednom muži. Milan posléze prohlásil, že mě ani neviděl.
Akce se podařila, i když
slunce dávalo docela zabrat, tak
naštěstí nebyla vedra, jako před pár
týdny a také nám po dobu akce
nepršelo. Největším
problémem se ukázalo mlžení
obličejových masek, což je krásně vidět i na
několika fotkách mé maličkosti ve fotogalerii
(kde dřepím a větrám masku, abych vůbec
něco viděl, zatímco většina teamu postupuje vpřed
zahynout hrdinnou smrtí ).
Chtěl bych poděkovat zejména Koblihovi za iniciativu,
díky
které tato akce vůbec proběhla a organizátorům Paintball
Clubu
Kobeřice
nejen za vytvoření fotek a
videí z akce. Na některých záběrech
jsou viditelné flíčky na objektivu (resp. na
filtru před
ním) způsobené s
největší pravděpodobností
odstříknutými kousky barvy z kuličky,
dokládající urputnost
probíhajících bojů.
Pro vstup do fotogalerie klikněte na fotečku.
Videa
Fotogalerii doplňujeme třemi krátkými videi z akce.
Všechna videa
jsou v rozlišení 640x480 bodů,
nejdříve jsou linky na komprimovaná videa s
bitrate 4 000 b/s, pod nimi jsou videa původní,
která však mají
větší velikost a jsou proto
náročnější na datový přenos.
Video 1
komprimované
Video 1 původní
Video 2
komprimované
Video 2 původní
Video 3
komprimované
Video 3
původní